čtvrtek 8. března 2018

A tak jsem ji oplakala. Ve vlaku

   Dnešní den započal úžasně. Vstala jsem, zacvičila, zaposilovala, mamka mě hodila na nádraží, takže jsem byla ve škole brzo a mohla jsem se učit a pak si povídat s kamarády. I přednášky a semináře byli fajn, ovšem...

   Hrozný šok nastal poté, co mi výuka skončila a já jsem na zpáteční cestě vlakem chtěla vytáhnout knížku a dát se do čtení - Už když jsem zjistila, že jsem nabíječku na počítač a penál dala do špatné kapsy, posilo mě horko. Nicméne když jsem poté vytáhla svou  Čaroprávnost, mé oči se zalily slzami. Poslední dobou mě už nerozbrečí ani většina filmů, ale tohle... tohle bylo moc.

   Vytáhla jsem kniha a ta měla roztržený hřbet.


   Takhle jsem se nestyděla ani nepamatuji. Já, takový knihomol, jsem dovolila, aby tak úžasná kniha jako třetí Zeměplocha došla újmě. Cítila jsem se hrozně a chvíli jsem jen seděla a tuto skutečnost rozdýchávala. Bylo mi jedno, že je kolem mě plný vlak. Stejně je malá pravděpodobnost, že mě tam někdo znal.
   Jsem z toho otřesená ještě teď, proto bude pravděpodobně úroveň článku poměrně nízká. Potřebuji se však vypsat z pocitu úzkosti a je mi jedno, jak moc umělecký bude výsledek tohoto děje,

   Knihu jsem slepila izolepou, takže vypadá zase celkem v pořádku. Ale pořád je tam ta izolepa a pořád vím, že je roztržená. 


Myslím, že mě dneska budou provázet noční můry, v nichž mi budou knihy vyčítat, že se o ně vůbec nestarám.